Proč jsem se rozhodla psát blog?

Nikdy v minulosti by mě nenapadlo, že právě já budu psát blog a sdílet tak své myšlenky, pocity a zkušenosti se světem. Jsem introvert a proto své myšlenky, pocity a dojmy sděluji jen nejbližším lidem. Uvědomila jsem si však, že mé zkušenosti, znalosti a uvědomění, ke kterým jsem došla, by mohla spoustě lidem pomoci. Lidem, kteří jsou teď v té samé situaci jako já kdysi.

Před více než 10 lety jsem se naučila využívat svou mysl, abych dosahovala úspěchu v tom, co si přeji a život se mi zásadně změnil. Svůj život si tvořím sama a chci k tomu inspirovat i vás. Objevila jsem sílu vlastní mysli, kouzlo manifestace a tajemství zákona přitažlivosti.

Psaní blogu je pro mě velké vykročení z komfortní zóny, ale jak jsem se v minulosti několikrát přesvědčila…ten pocit, že „skutečně žijeme“, začíná teprve tehdy, až překročíme hranice své komfortní zóny.

Stejně tak, jako se to stalo kdysi mě, když jsem musela překonat svůj strach z cesty na Bali

Miluju cestování, ale do určité doby jsem cestovala jen s cestovkou a nebo bez cestovky, ale v partě, kdy já jsem nic zařizovat nemusela a měla vše zařízeno.

Tenkrát jsem ještě nevěděla, jak se plánuje nějaká cesta, kde koupit letenky, jak zajistit ubytování, přesuny, dopravu… co si vzít sebou, jak naplánovat program cesty, abychom toho viděli co nejvíce. Vždy jsem to nechávala na ostatních.

Neuměla jsem si představit, že bych mohla někdy vše naplánovat a zařizovat sama. Jak bych vše na místě domluvila, když jsem si pamatovala ze školy jen pár slovíček a frází z angličtiny?

Stačilo si vzpomenout, jak jsem se na Štědrý den ztratila v Thajsku.

Měla jsem nového přítele, který v zahraničí nikdy nebyl a anglicky vůbec neuměl. Cestování ho nikdy nelákalo a nechtěl za cestování utrácet peníze.

Potom ale v mém životě nastal zlom…

Já jsem se cestování ale vzdát nechtěla, říkala jsem si: „Přece nebudu trávit dovolenou zavřená doma?“ Přesvědčila jsem ho, že cestování je skvělé, rozšiřuje obzory… mění pohled na život a na svět a on souhlasil, že někam poletíme.

Místo, abych byla trochu při zemi, když zatím nikdy nikde nebyl, vymyslela jsem, že poletíme na Bali na 22 dní a bez cestovky, že všechno zařídím. Na Bali jsem už jednou byla na 14 dní, ale s cestovkou a před hodně lety.

Řekla jsem si, že to zvládnu! I s mou chabou znalostí angličtiny. Sehnala jsem levné letenky, zařídila 5 ubytování po různých částech Bali, přibalila jsem kapesní slovník angličtiny a mohli jsme vyrazit.

Den před odletem mě začalo vše docházet… všechno tam bude jen na mě a já jsem se v noci budila hrůzou, jak to vše dopadne. Měla jsem před očima temno.

Najednou mě přepadl strach: „Jak se tam domluvím, když angličtinu jsem používala naposledy na střední škole?“

Vždyť jim tam nebudu rozumět… a co teprve s nimi něco domlouvat? Co když se tam něco stane? Vždyť budeme na druhém konci světa…Jak to budu řešit? Nezapomněla jsem na něco? Není potřeba ještě něco zařídit před odletem? Co když při mezipřistání v Dubaji, nebudeme moct najít navazující letadlo?“

Napadala mě spousta šílených otázek a myšlenek, co všechno by se mohlo stát.

V Dubaji jsme měli na přestup asi 4 hodiny a opravdu jsme náš let nemohli najít. Naše číslo letu na tabuli nebylo.

Ptali jsme se leteckého personálu, odkud letíme, ale moc jsem jim nerozuměla, ukázala jsem letenku a oni nás vždy někam nasměrovali a my se tam motali v kruhu. Dubaj má je jedno z největších letišť na světě.

Jak ubíhal čas, už jsem začala propadat panice, že ten let nestihneme a co budeme potom dělat? Měla jsem před očima ty nejhorší scénáře.

Na elektronické letence bylo napsáno Emirates, ale až potom dole v detailu jsem si všimla, že jeden let je s Flydubai. Proto jsme na tabuli nikde nenašli naše číslo letu, letadla Flydubai létala z úplně jiného místa!

Do odletu zbývali 2 hodiny. Museli jsme se dopravit autobusem na místo, odkud létají Flydubai. Cesta autobusem trvala asi hodinu!

Byla jsem hodně nervozní, jestli let vůbec stihneme, cesta se zdála nekonečná a já jen doufala, že jedeme na správné místo, odkud opravdu Flydubai létají.

Moc času nám nezbývalo, ale letadlo jsme nakonec stihli a mě se ohromně ulevilo! Ale jen na chvíli…

Opět mě přepadli mé černé myšlenky a já si říkala: „Když jsme málem zůstali ztraceni v Dubaji na letišti, co nás bude čekat na Bali, až budu muset s mou angličtinou něco zařizovat?“

Na Bali probíhalo kupodivu vše v pohodě a bez problémů, až na jednu drzou opici…

Zvládla jsem vše domluvit a zařídit, jak v hotelech ubytování, tak dopravu i různé výlety. Nejdříve s pomocí slovníku a překladače v mobilu, čím déle jsme tam ale byli a musela jsem mluvit, tím jsem slovník potřebovala méně a méně a více jsem všem rozuměla.

Letět na Bali bez cestovky a vše zařizovat sama s mou chabou znalostí angličtiny, bylo pro mě velké vykročení ze své zóny.

Zvládla jsem to a byla jsem na sebe hrdá, že jsem dokázala udělat ten krok a překonala tak své omezující přesvědčení, obavy a strachy, že to nedokážu. Dokázala jsem to!

A co jsem si díky tomu uvědomila?

Vykročila jsem za hranici své komfortní zóny a cítila jsem, že skutečně žiju!

Naše omezující přesvědčení, obavy, strachy a nepříjemné pocity nás jen brzdí na naší cestě a brání nám jít dál.

Je hezké mít v životě vše jednoduché, mít svoje pohodlí, tím se ale nikam neposuneme, jedeme jen na „autopilota“, který dělá vše automaticky a jen to, co ho stojí co nejméně námahy. Nechce se mu překonávat své obavy, strachy, zdolávat překážky a výzvy, které máme hlavně sami v sobě.

Naopak, cítíme, že se něco děje a máme pocit, že skutečně žijeme…

A právě tehdy, když vykročíme za hranice své komfortní zóny, se začnou dít zázraky, které si tolik přejeme! Tady začíná naše cesta za splněnými sny!

Vzpomeňte si:

1. Jaké to bylo, když jste něco neuměli, ale toužili jste se to naučit? Měli jste obavy: „Naučím se to, zvládnu to?“
2. Jaké to bylo, když jste něco chtěli udělat, ale měli jste strach, protože jste si nebyli jistí, jak to dopadne? Např. odejít z práce, která vás štve a najít si jinou, kde budete konečně spokojení… Měli jste přesvědčení: „Na to nemám, to nedokážu“ a měli jste pocit, že si prostě nevěříte.
3. A jaké to bylo potom, když jste to dokázali udělat nebo když jste se to naučili? Jaké to bylo, když jste vykročili ze své komfortní zóny a když jste dokázali to, čeho jste se tak moc obávali? Nestojí ten pocit za to, pokoušet se o to častěji? I za cenu ztráty jistého pohodlí?

Určitě v životě něco takového máte, co se vám povedlo, třeba udělat řidičák, maturitu a jiné, vzpomeňte si sami, jak jste se potom cítili.

Stejně tak, jako jste dokázali překročit své hranice u těchto „drobných“ věcí, zvládnete to i u těch „větších“, které si přejete udělat, ale teď se vám zdají nemožné, neuskutečnitelné…

I mě tenkrát děsila představa zařizovat celou dovolenou sama bez cestovky, ale zvládla jsem to!

Stačí udělat první krok a vydržet, začátky bývají vždy nejtěžší, potom co se už něco naučíme, vše se zdá najednou lehčí, jednodušší. Teď už bych neměla strach zařizovat sama cestu na Bali.

V současné době se vydávám na cestu vlastního podnikání. Cítím, že toto má být můj další krok, který mě vede na mé cestě… za splněnými sny.

A jakým směrem se teď vydáte vy? Uděláte první krok pro splnění svého snu a vydáte se tak na místo, kde se dějí zázraky?

Vydáte se na cestu, kde se sny mění ve skutečnost?

Já ano, protože vím, že jediné limity, které nám můžou bránit v úspěchu, jsou obavy a strachy v naší mysli… A ty se dají lehce překonat.